Jan Blažek

 
V naší rodině koluje stavařská krev. Rodiče, prarodiče, strýčkové, tety…všichni byli stavaři v různých oborech. Můj děda dokonce pracoval jako geodet ve stavebním oddělení Tomáše Bati, ze kterého později vznikla právě značka PSG. Takže o mém pracovním osudu bylo hned rozhodnuto. 

Vystudoval jsem střední stavební školu ve Zlíně, ještě před PSG jsem dělal zedníka a hned po vojně jsem nastoupil do PSG jako vyjukaný mistr na svou první stavbu tehdejšího úřadu práce ve Zlíně.  

O tři roky později jsem už začal pracovat na pozici stavbyvedoucího nebo hlavního stavbyvedoucího, na které působím dodnes. A neskromně mohu říci, že jsem toho zažil opravdu hodně. Od výstavby satelitního městečka v Průhonicích, přes stavby obchodních center Globus, Baumax nebo Makro a Metro v Česku i na Slovensku, výstavbu paroplynové elektrárny v Rusku až po rekonstrukci zámku Napajedla. A to je jen stručný výčet, přitom na každou jednotlivou stavbu mám spoustu vzpomínek. České Budějovice, Děčín, Frenštát pod Radhoštěm, Kladno, Ostrava, Praha, Vysoké Mýto, Poprad, Zvolen, Žilina, Krasnodar…do všech těchto měst mě zavála stavařina. 

Zahraniční ruská štace byla vůbec zajímavou kapitolou v mojí kariéře v PSG. Myslel jsem si, že si na dva měsíce vyzkouším stavbu v zahraničí. A s drobnými přestávkami z toho bylo nakonec skoro deset let. Na začátku jsem však tvrdě narazil na jazykovou bariéru. Sice jsem maturoval z ruštiny, cítil jsem se jako mistr světa, ale už na letišti po příletu jsem se nedokázal vůbec domluvit. Začátky na stavbě byly až trapné – našprtal jsem se tři věty, běžel jsem za hlavním inženýrem, abych mu sdělil, co po něm chci, on se mě na něco zeptal, já nevěděl na co, tak jsem zase sklopil hlavu a odešel. Ale vůbec jsem nepomyslel na to, že bych to vzdal. Naopak jsem se do to zakousl a za tři měsíce už jsem se dokázal bavit o všem možném. 

Za největší majstrštyk považuji stavbu obchodního centra Metro v ruském Krasnodaru. Za dva měsíce jsme měli hotovo. Přitom tohle Makro bylo asi čtyřikrát větší než Makro ve Zlíně. Dodnes mi přijde neuvěřitelné, že s námi byl na stavbě i Ruda Skaunic, který byl už postarší pán, a především nejdůležitější osoba v tehdejším vedení PSG, a prožil s námi celý měsíc při intenzivních směnách od šesti ráno do deseti večer. 

Vzpomínám také na stavbu obchodního centra Metro ve slovenském Zvolenu, kde jsme museli pracovat tři měsíce v kuse, o sobotách i nedělích. Nejvíc zkušeností mi ale dala stavba Baumaxu ve Zlíně-Malenovicích, kde jsem se učil od starých bardů, kteří procestovali svět. Viktor Hýbner, Jiří Drofa, Karel Topič, Franta Šašinka. Ti mě naučili, že stavbyvedoucí musí být na stavbě persóna, aby ho všichni respektovali. 

Za těch třicet let jsem spolupracoval s tolika lidmi, že by se to sem ani nevešlo. Jsem rád v úzkém kontaktu se všemi na stavbě a správnou partu považuji za klíčovou věc. Přece jen ale musím vzpomenout na některé kolegy z dřívějších let, kterých si dodnes cením a kteří už v PSG nejsou – Franta Machů, Robert Sládek, Karel Macků, Jarda Válek, Ivana Horská, Tonda Rozsypal, Zbyněk Jakubec, Honza Pobořil, Laďa Koblížek, Václav Korvas, Laco Nedvec, Laďa Maděránek, Michal Studnička, Radek Ševčík, Pavel Orsák… A mnoho, mnoho dalších. 

Co mě na stavařině a práci v PSG pořád baví? Mám rád ten správný adrenalin a pocit zodpovědnosti, že vše musíme stihnout v termínu a kvalitně. Navíc jsem přesvědčený, že v PSG to děláme dobře. Těší mě také, že se mohu spolehnout na lidi kolem sebe i na vedení firmy.  

Kromě toho máme tolik benefitů, o kterých se mi před třiceti lety ani nesnilo! Auto, mobil, notebook, benefitní karta… Při nástupu v roce 1994 jsem dostal firemní babetu a kameninovou rouru na první stavbu jsem ze stavebnin musel vézt trolejbusem. Podmínky a zázemí se zkrátka zcela diametrálně proměnily, to si mladší ročníky ani neumí představit. 

Proto i po 30 letech věřím, že PSG je správná cesta pro každého stavaře.